10 DAYS CHALLENGE

9 day # můj pohled na sociální sítě.

20. august 2014 at 16:41 | Michaela.


sociálních sítí máme mnoho , vybrala jsem si žhavé téma dnešní doby , protože nic jinýho mi nepřijde horší než tohle.

facebook. něco co pohnulo celým světem , převrátilo všechno vzhůru nohama , dá se říct , že i něco co zkazilo lidi , spíše děti. neodsuzuju facebook jako takový , odsuzuju lidi na facebooku. když nebyl facebook , bylo líbímseti.cz nebo lidé.cz a podobné stránky. facebook je prostě facebook. sama ho mám. ale je to věc , kterou k životu nepotřebuju , dokážu bez toho být.

opravdu nepochopím , proč rodiče nechají malé děti zakládat si facebook (mnohdy jim s tím ještě pomáhají , žejo) , panebože proč ? většina z těchto mladších dětí jsou hloupý , věří všemu , a až si je najde nějaký úchyl. myslím , že by se divili. proč panebože zakládají profily zvířatům ? jako co to má znamenat ? když si mě chce do prátel přidat dlouhosrstá jezevčice Besinka Nováková. no. mám si jako chatovat s Besinkou nebo co ?

jedna jediná výhoda facebooku je ta , že najdu kohokoliv , můžu být v kontaktu s někým s kým jsem například strávila fajn prázdniny ale bydlíme od sebe přez půl republiky. najdu ztacené příbuzné. ano na to je to dobrý ale to je asi tak všechno.

já jsem si facebook založila pár měsíců před 15 narozeninama. i moje babička měla facebook dřív než já. nějak jsem po tom neprahla , ale měli to všichni , a všichni v mém okolí se ztráceli , scházeli jsme se místo na lavičkách na hřišti v malém okénku v pravém rohu dole. smutný. je smutný hlavně to , co to s lidmi dokáže udělat. pak vidíte skupinku kamarádů jak sedí někde venku , ale každý z nich drží mobil v ruce , a ani bych se nedivila tomu kdyby si mezi sebou psali , protože dnešní generace si prostě už nemá co říct , všechno si to napíošou na fb a venku na sebe koukají jak trdla.

další věcí , která mě fascinuje u některých lidí. ano neříkám že jsem zrovna mistryně českého jazyka. ale když už chci teda vyjádřit nějaký názor ve statusu na fb , nebo cokoliv jiného , napsat něco uplně bezvýznamného tak trošku hledím na pravopis , vlastně to ani není pravopis , vždyť to jsou slova , která používáme běžnš , snažím se psát aspoň trošku jako člověk , už jen z toho důvodu , kolik lidí si to přečte , kolik lidí má k tomu přístup. bože a uplně mi vstávají vlasy hrůzou když někdo napíše [teŤ , aŠ , vÝkent , mYluju..] víc mě toho zrovna teď nenapadá , ale co je moc to je moc. upřímně , bylo by nám všem líp , kdyby facebook zrušily , bohužel pár lidí by asi zemřelo na absťáky.

omlouvám se , jestli jsem někoho urazila , neměla jsem to v plánu. jen jsem vyjádřila svůj názor.

JAKÝ MÁTE NÁZOR NA FACEBOOK A JINÉ SOCIÁLNÍ SÍTĚ ?

8 day # moje cíle.

19. august 2014 at 17:29 | Michaela.

osmý den na téma 'moje cíle' , no prosím. možná jsem mladá na to , plánovat tolik do budouctnosti , ale přece jenom představy mám a budu dělat všechno pro to , abych to dokázala. když něco chci , jdu si za tím. nedělám to pro nikoho okolo , dělám to pro sebe.


mým prvním cílem , který se týká nejbližsí budouctnosti je: udělat maturitu. no co si budeme povídat. zatím nedělám nic proto , abych byla aspoň trošku připravená , měla jsem v plánu přečíst všechny knížky ze seznamu povinné četby. bohužel. začala jsem , ale jsem tam ve čtvrtce a už měsíc se to snažím dočíst. no nic, také jsem měla v plánu opakovat si matematiku , abych nezapoměla všechny ty vzorečky a pavzoreček a blbinky okolo. taky nic. přece jenom jsou prázdniny a člověk takovýhle věci vypustí , hned po posledním dnu ve škole. strach z maturity mám , to ano. jsem hrozně nervozní a věřím že i tohle bude hrát velkou roli , ale musím to zvládnout. nedokážu si představit , že bych to měla dělat na podruhý , nebo tak.


chtěla bych se dostat na vysokou , ještě bohužel vůbec nevím na jakou , ale prostě chtěla. chci dělat svojí vysněnou práci , chci se stát vyzážistkou , chci mít svůj vlastní salon. všechny tyto věci dotáhnu až do úplného konce , protože to je můj sen a nechci nikdy skončit ve fabrice u stroje , pracovat na směny. chci dělat to co mě baví.

nevím jestli tohle můžu označit jako svůj cíl , spíš je to jen takové přání. představa. budouctnost. ale budouctnost si nemůžu naplánovat. budouctnost ovládá osud , ne já. chtěla bych vychovávat svoje děti jiným směrem , než jsou vychovávany dnešní děti , místo panenek a autíček na dálkové ovládání (to pro nás bylo vzácný , když jsme něco takovýho dostali) dostávájí tablety , notebooky a podobné hlouposti. je fajn dítě nějak zabavit , ale myslím si , že jsou stokrát lepší činnosti , než posadit je za počítač. chtěla bych , aby moje děti na svoje děství vzpomínali , aby měli nějaké zažitky a měli si ve stáří co vyprávět. ale co , třeba nikdy děti mít nebudu.

posledním cílem , který bych zmínila je: odvděčit se mým rodičům , za to co pro mě kdy udělali. samozřejmě , jim nemůžu vrátit všechno. bylo to myšleno obrazně , ale chtěla bych udělat nějaké gesto , aby věděli , že si toho všeho neskutečně vážím.

JAKÉ JSOU VAŠE CÍLE ?

7 day # 5 věcí , z kterých mám největší strach .

18. august 2014 at 17:47 | Michaela.

jsem strašná poseroutka , bojím se tolika věcí , bojím se nových věcí , bojím se starých věcí. je těžké vybrat je 5 mých největších obav v životě. jsem člověk s bujnou fantazií , cokoliv strašidelného mi uvízne v mých myšlenkách a dost často se mi to všechno vrací , ať už ve chvílích , kdy se bojím něčeho jiného , nebo jen ve snech.

asi můj největší první strach je ze smrti , i přez všechno čím jsem si prošla svůj život miluju a vážím si ho , vážím si každého dne , kdy se ráno probudím. bojím se dlouhé a bolestné smrti. vím , že v 18 je hloupé přemýšlet o smrti , ale nedokážu si představit , že prostě zmizím ze světa , a všechno pro mě skončí. přijde mi to hrozně nespravedlívý - takpvý ten koloběh , narodí se , žije , umře , narodí se , žije , umře .. a takhle pořád dokola. nechci stárnout. chtěla bych si pořád dokola opakovat , že mám všechno před sebou. nevěřím na posmrtný život , takže nevěřím tomu , že bych byla třeba zvíře , nebo plechovka fazolí. chtěla bych být nesmrtelná. [mám hrozně velký pud sebezáchovy , nikdy neumřu]

další věcí , které se hodně bojím je ta , že se nedokážu ubránit. dost často se mi zdají sny , že mě chce někdo zabít , znásilní , nebo mě prostě chce jen okrást , a já chci strašně křičet o pomoc , ale nejde to. kříčím šíleně nahlas a zároveň nevydávám ani hlásku. nejde to. nikdy jsem se třeba neprala , nikdy jsem nechodila na kurzy sebeobrany. nemám vůbec žádnou sílu , nikdy jsem třeba nevyhrála 'páku' , natož abych se začala bránit v takové situaci. ale asi je pravda , že v té chvíli kdy se to děje vždycky něco uděláš. už jen díky tomu pudu sebezáhovy a sebeobrany a ták. nevěřím tomu , že bych se nechala jentak okrást , jako ''ná vem si moje peníze , všechno co mám , klidně mě propíchni , ty si taky píchni a pak mě tady někde zahrab , klíďo píďo''

třetí věcí , z které mám strach je autonehoda , nedávno jsem jeli někam na výlet , byla dost úzká silnice a auto v pritějším pruhu začalo předjíždět , řitílo se přímo proti nám , v hlavě mi proběhl celej můj život , už jsem se jenom víc a víc zatlačovala do sedačky a čekala co se stane , nechtěla jsem kíčet. taťka prudce zabrzdil. proletělo pár nadávek , ale ta rána byla nejsilnější , jak nám všem spadl kámen ze srdce. nedokážu si představit , jaký ohromný náraz to musí být. no , ono se ani není čemu divit , že se bojím , protože když vidím tyhovada , který vůbec za ten volant pustěj tak je mi zle. [například ten , co nedávno srazil a zabil tu slečnu na autbusové zastávce]

strach ze zklamání má asi každý , kdo už si tím prošel. stalo se to jednou, stalo se to po druhý i po třetí. byl to blbý osud , nebo jen moje hloupost ? no na tom už nezáleží , stalo se. původně jsem chtěla napsat , že už je to pyč , ale není to pryč , poznamenalo mě to hodně , nemůžu se pohnout z místa , mám v sobě strach , který překonává mě , né já jeho. nechci už znovu padat , chco už jít jenom nahoru . kdybych se nebála bylo by líp.

bojím se samoty. bojím se , že jednou zůstanu uplně sama , nebudu mít nikoho. nebudu mít kam jít , nebudu se mít kam vrátit. teď mám kolem sebe ty nejlepší lidi , ale nic se nedá předpovídat , nikdo nemůže vědět co se stane , za pět za deset let. samota je to nejhorší , i když jí občas vyhledávám - není nad to být chvilku sama , odpočinout si , a srovnat si myšlenky. nikdy nechci být uplně sama.



no prosím , asi je to spíše trošku depresivní. ale ono asi na strach z něčeho takového se nedá pohlížet nějak s humorem. jsou to věci z kterých mám obravdu strach a při pomyšlení na to , mi běhá mráz po zádech. ale takové ty věci jako [tma, bouřka , pavouci , hadi , atd. atd..] těch se taky bojím , ale není to pr mě tak silné. možná je pravdou to , že kromě smrti se dá těm věcem nějak přecházet - jezdit opatrně , nechoti nikde sama , vyhledávat dobré lidi - no , možná.

6 day # list of things that will never forgive you.

17. august 2014 at 16:39 | Michaela.
ninafl0wers | via Tumblr


napsat seznam věcí , které nikdy neodpustím pro mě vůbec není těžká úloha. je fakt , že když se nad tím trošku zamyslím , dají se odpustit , to ano , ale nedá se na to zapomenout. nikdy. ať už je to cokoliv , vždycky to zůstane v nás. nedokážu odpustit:

nevěru , mnohokrát už jsem v některých článcích psala o tomto , pro mě dost nechutném a ubohém činu. sama jsem to zažila. cítila jsem se jako nula. jako ta druhá , i přes ty silná slova , která mi říkal 'miluju tě' , i přesto jsem si připadala jako nic , pro sebe , pro něj i pro celý svět jsem byla nic. je semnou , spí s jinejma a když od nich odjíždí ještě mi stihne napsat smsku plnou lásky. ano. po rozchodu jsem měla ty stavy , že kdyby mi napsal něco o tom , že můžeme být spolu znovu , bezhlavě bych se do toho vrhla. věděla jsem , že bych neváhala ano chvilku , ale to bylo pro to , že to tolik bolelo , byla jsem zraněná. teď kdyby se chtěl vrátit tak bych mu asi jednu nejradši vrazila , nedokázala bych mu dát ani pusu , stal se pro mě ubožákem , i když dost často na nej myslím. ale to už jsem zase někde jinde.

lež , je to spojeno tak trošku i s tou nevěrou. a když se k tomu vrátím uplně , lhal mi ve všem i on , říkal , že mě miluje , nemiloval , říkal , že jede k tetě na chatu , nejel , jel za ní. a spousty dalších lží. potom , už jsem mu nevěřila ani ten pohled ktrerý na mě házel , když jsme se rozešli. nesnáším lež. proč to vůbec musí existovat ? lhal mi nejlepší kamarád , lhal mi můj vlastní táta , tolik lží kolem mě , věřím jen sama sobě. jde snadno zapomenout na to co kdo kdy řekl a jestli to byla pravda nebo ne , ale pokud se to týká tebe , a ublíží ti to , nezapomeneš nikdy.

Fait de ta vie un rêve, et d'un rêve une réalité.

ocením otázku

když muž uhodí ženu , fuj tohle nesnáším. kamarádka měla přítele neustále jí vyhrožoval , že jí zmlátí. když jsem byla kolikrát s nima tak mi taky občas jednu vrazil , sice třeba jen do ramene , ale měla jsem tam modřinu snad měsíc. kolikrát už jsem to viděla na vlastní oči. šly jsme s kamarádkou po náměstí a v telefoní budce stál muž s ženou , najednou on jí chytl za hlavu a mlátil s ní , kopal do ní , upadla na zem a on odešel , byli jsme obě v takovém šoku , že jsme tam jen stáli a nedokázali jsme nic udělat ,bylo to od nás asi sobecký ale..
je to vážně ubožáctví a srabství. tohle je jediná věc , kterou bych nikdy žádnýmu chlapovi neodpustila ani kdyby prosil na kolenou.

tímto bych to ukončila , chtěla jsem vypsat více věcí ale nečekala jsem , že se u toho tolik rozepíšu , takže jen v bodech.
vraždu , urážky na mojí rodinu nebo přátelé , krádež , týrání dětí i zvířat.. ( s takovými lidmi bych asi nedokázala ani přijít do styku )

5 day # who is my hero ?

14. august 2014 at 14:05 | Michaela.
tímto článkem se dostáváme přesně do poloviny mé desetidenní challenge. téma pátého dne je - kdo je mým hrdinou. není to batman ani superman ani třeba mr.bean (mr.bean snad není žádnej hrdina). mým hrdinou je můj děda. tatínek mojí mamky. nemám pohádkového dědu s fajfkou a v houpacím křesle s knížkou nebo s denním tiskem. vlastně si nedokážu představit kdyby takový měl být. vůbec by mu to s prominutím neslušelo. můj děda prošel hodně operacemi , má problémy se zády , neustále ho bolí noha , díky tomu nemůže spát. je po operaci oka , takže na jedno moc nevidí. vlastní autoservis. ve svých 56 letech chodí každý den běhat , hraje volejbal. samožrejmě nechci ho tu nějak vychvalovat , vím že i starší pánové sportují , ale obdivuju ho , že i přez ty všechny bolesti , které má dokáže toho tolik.



pro mě je děda nejlepší chlap na světě. chtěla bych mít jednou takového. není sobec , radši dá ostatním než sobě. pomoc bere jako samožrejmost , ať se to týká maličkostí nebo peněz. svoje děti i náš vnoučata se snaží vést tou nejlepší cestou. nikdy neřekne udělej tohle ale tohle nedělej. řekne svůj názor a je na nás jestli si rozbijem ústa nebo zvolíme tu lepší volbu. nikdy jsem o dědovi nepochybovala , vím že je nejlepší a když si něčím nejsem jistá on to ví. on pomůže. byl vychováván tvrdým režimem , jeho táta , můj pradědeček , kterýho jsem nikdy nepoznala byl tvrďák. děda na nás není tvrdý , jen se snaží zabránit právě tomu aby jsme nenarazili. ale ví , že každý z nás si musím tím projít sám ať tím dobrým tak i tím špatným. děda je můj vzor , je to férový chlap a všechno řeší na rovinu je to ten typ člověka co na srdci to na jazyku , všechno jde ven , nebere si servítky prostě to řekne. ale nikdy to s nikým nemyslí špatně ať je ten člověk jakýkoliv. díky němu jsem se naučila jednat s lidmi jinak než jsem kdysi jednala , nechávala jsem si srát na hlavu (pardon) ale pokud se mi něco nelíbí řeknu to , nechci být tím obětním beránkem , nebo terčem do kterého se budou všichni trefovat jen proto , že se neumím ubránit.

jako každý člověk má u můj děda své mouchy , tím , že jedná narovinu si občas trošku rejpne. někdy má dost blbé přímpomínky , které dokáží člověka naprosto odrovnat a už je vlastně jedno jak to myslel.

jsem mu hrozně vděčná za to co pro mě dělá , pro nás všechny , má tři vnučky a byl by schopný se pro nás rozkrájet. jsem mu taky vděčná za to jak se o nás , on i s babičkou , postarali když jsme byli s mamkou samy. pomáhali nám jak se jen dalo. dali ikdyž neměli. objetí od dědy je vždycky to nejsilnější a nejhezčí. díky bohu za něj. je to můj hrdina.

KDO JE VÁŠÍM HRDINOU ?

4 day # my biggest blunder

10. august 2014 at 11:08 | Michaela.
na tohle téma jsem se těšila asi nejvíc. i přesto , že v ten den mi do smíchu moc nebylo , a ani pár týdnu po tom ne. ale co bych se s Vámi nepodilala o své zkraty. jsem takový magnet na trapasy. musím zaklepat , dlouho se mi už nic takového nestalo , tak snad to tímhle článkem nějak nepřivolám. napíšu Vám 2 moje trapasy , které se mi staly na stejném místě a to ve vlaku. nebo spíše u vlaku. ježiš , jenom si na to vzpomenu a musím se smát.

☮✿★ BubbleGuumm ✝☯★☮

už je to dva roky zpátky co se stal můj první velkej trapas. byla to neděle jako každá jiná , a jakou každou jinou neděli jsme jeli na intr. jezdili , ještě takový ty starý vlaky , se dvěřmi na kliku. sešli jsme se a nastoupili do vlaku , nikde nebylo místo , proto naše skupina asi 10 holek seděla v prostoru , kde se ukládali kola a podobně. celou cestu byla výborná atmosféra všichni jsme se bavili , byla sranda pořád jsme se smáli , skoro dvou hodinová cesta utekla jak voda a přišla chvíle kdy jsme měli vystupovat. vzali jsme s všechny zavazadla já hodila na záda batoh do roku jsem vzala cestovku a čekala až pár holek předemnou vystoupí , s kamarádkou zamnou jsme si z něčeho dělali srandu. přišla jsem na řadu vystupování , a zrovna v tu chvíli jsem kamarádce chtěla říct něco děsně důležitýho , jeden schod , druhej schod , začali jsme se smát a já se otočila za sebe. zatmění. ležela jsem na zemi s tím batohem na zádech a jentak opodál jsem slyšela známý záchvaty smíchu mých kamarádek. jaksi jsem zapoměla na třetí schod a zkutálela jsem se na zem. viděla jsem jenom tmu , nechtěla jsem vstát. nademnou stála asi o 2 hlavy menší kamarádka a chtěla mě zvednout , všichni se mi jenom smáli , ale nikdo jinej mi nechtěl pomoct. nevěděla jsem jestli se mám smát nebo brečet , ale když jsem viděla ty mraky lidí co stojí na nástupišti a zírají na mě , i přes tu šílenou bolest jsem se zvedla vzala svojí tašku a odešla jsem , no spíš odkulhala. po chvíli mi to taky přišlo vtipný takže jsme se tomu všichni zasmáli.

ještě ten večer jsem šla na pohotovost. smáli se mi , a řekli že simuluju , druhý den jsem měla nohu jak sloní hlavu. odjela jsem tedy k nám do nemocnice , kde se hrozně divili , že vůbec můžu chodit , skončila jsem s přetrhanýma vazama v kotník na 4 týdny s nohou v sádře. ha.

Nyck | via Tumblr

moje druhý příhoda z vlaku , nebyla tak bolestivá. byl pátek a my odjížděli z intru. na nástupišti bylo fakt hrozně moc lidí a mezi nima i [tehdy pro mě jen kluk na kterého jsem se mohla dívat] můj bývalý. byla jsem tam s holkama on s bandou kluků. a vedla nás stála ještě jedna skupinka holek , které jsem znala jen od vidění. přijel vlak a všichni se nahrnuli ke dveřím , já z naší party nastupovala jako poslední , zamnou byli ty holky a hned u nich i on. stoupla jsem na druhý schod a najednou mi na pravé noze zbyla jen ponožka. ježiš marja , mě nenapadlo nic jinýho než zakřičet 'já nemám botu!' záhadným způsobem se mi vyzula a zapadla až pod vlak. jedna z neznámých slečen mi botu ochotně podala. rychle jsme si jí nazula a pokračovala dál. když jsem to vyprávěla holkám , které už dávno seděli mohli se po* smíchy , já teda taky , ale bylo mi trapně už jenom kvůli tomu že to on viděl , a kvůli tomu co jsem zakřičela a že jsem to opravdu zakřičela. on si sedl vedla nás přez uličku a celou dobu se na mě smál. no jasně že půlka vlaku ze mě měla srandu. no ještě aby ne žejo.

S RUDÝMA TVÁŘEMA A S ÚSMĚVEM.
xo . michaela .

3 day # my heart broken for the first time

8. august 2014 at 22:19 | Michaela.
tak si trošku zavzpomínám a vrátím se o pár let zpátky, přesněji o 7. tenhle příběh jsem na svém předešlém blogu už psala , akorát teď když si na to vzpomenu , směju se tomu. to snad ani není realný abych byla takhle trapně divná. no budiž , každej jsme nějakej , ale z toho už jsem vyrostla. po pravdě tohle není příběh o mé opravdové zamilovanosti , ale o té dětské. nechci si připomínat ty dva roky zpátky , byl by to článek plný depresivních vět a to nechci.

Kitty

3 roky jsem kolem něj chodila , nezajímal mě. jednou ale mě zastavil uprostřed chodby a něco po mě chtěl , a od té by moje srdce bilo jen pro něj [berme to s nadhledem , sranda] byl tak ošklivej až byl krásnej. každou přestávku jsem ho sledovala s holkama na chodbě , když tam nebyl byla jsem hrozně zoufalá. a vlastně on byl důvodem proč jsem chodila do školy. z celého dne byli pro mě přestávky ty nejlepší chvilky na světě. jednou odpoledne , po škole , když jsme končili stejně , jsem vzala kamarádku a sledovali jsme až domů. když jsem konečně zjistila kde bydlí , každé odpoledne jsme trávili u něj před barákem , v místech kde jsme viděla do jeho oken a popřípadně , aby on viděl na mě. přitom ani nevěděl , že existuju. vždycky jsem se modlila aby aspoň jednou vylezl , šel ven , se psem nebo něco. ovšem štěstí se usmálo a on vyšel , šel s košem. v té době frčelo ještě ICQ , od kamaráda jsem vyžebrala jeho ICQ a psala mu , hodiny hodiny jsem ho snažila přesvědčit že ho prostě miluju. pořád jsem čekala na chvilku kdy se objeví online. měla jsem deprese z toho , že mě nechce , furt jsem vyhrožovala jak se zabiju. protože jem opravdu byla zoufalá. no a jednou. bum. hodně se bavil s mým kamarádem ze třídy. a vzkázal po něm , ať už ho nechám být , že jsem jenom malá trapná šesťačka. tak to ale bylo krutý od něj. to mě normálně položilo na kolena. a brečela jsem a brečela. nikam jem nechtěla chodit , nikoho jsem nechtěla vidět. to mi vážně zlomilo srdce.

no teď fakt když to píšu , hrozně se směju. je to neskutečný na to takhle vzpomínat. když toho kluka ale potkám dneska tak snad lituju toho , že jsem nebyla ještě víc trapná a vlezlá , třeba bych ho ulovila. haah. je z něj strašně pěknej kluk. vždycky když mě vidí směje se mi , normálně se zdravíme , ale já jsem kilometr od něj a už jsem rudá až za ušima a nejradši bych kolem něj prošla tak 100 metrů pod zemí. stalo se , aspoň nějaké vtipné vzpomínky mám.

MÁTE NĚKDO ASPOŇ PODOBNÝ ZÁŽITEK ? PROSÍM , NAPIŠTĚ , ŽE ANO.

2 day # favourite films

7. august 2014 at 18:59 | Michaela.
jsem romantička , citlivka a všechno tohle dohromady , takže jsem také milovnice romantických filmů. u většiny brečím , vždycky. je to všechno tak krásný až mě to vždycky dojme. občas zkouknu nějaké komedie , ale už jsem viděla i pár údajně výborných komedií ale mě to přišla jako totální blbost. takže když už komedie tak pořádná. co se týče nějakých hororů , viděla jsem jich jenom pár , možná bych na jedné ruce spočítala kolik jich bylo. jsem fakt posera , a dokážu se i u toho rozbrečet strachy , takže zásadně na horory jen se zavřenýma očima. na druhou stranu , mám fakt ráda takové ty dramata někdy až trošku psycho , když je to prostě napívaný , ale filmy kde stříká jenom krev nesnáším. nechci popisovat děje filmu protože bych prozradila moc , těm kteří to ještě neviděli.


TEN KDO STOJÍ V KOUTĚ | PERKS OF BEING A WALLFLOWER , THE
romantické drama 2012 - film , na který jsem narazila náhodou a jsem hrozně šťastná , že jsem ho viděla. v průběhu celého filmu se ve mě míchali různé pocity , ten film má něco do sebe , je skvělý.

TALISMAN | LUCKY ONE , THE
romantické drama 2012 - miluju tenhle film , můžu říct , že to je pro mě nejkrásnější romantický film , který jsem viděla. hodně jsem se u toho nabrečela. a když jsem si tenhle film pustila při mých porozchodových depresích byla jsem uplně odrovnaná , je to fakt nádherný už jen kvůli Zacovi.

1 day # 5 things that I never talk .

6. august 2014 at 18:29 | Michaela.
nejsou to do slova věci , které bych v životě s nikým neprobírala , ale nerada se o nich zmiňuju , a málo s kým se o tom dokážu bavit a když se někde na tohle téma bavíme s více lidma , radši si to necháváma pro sebe a nehlásím se ke slovu.
Fashion

1 . první věcí o které nerada mluvím , je moje velikost nohy. jsem vysoká , takže se dá předpokládat , že budu mít velkou nohu , a jsem z toho uplně nešťastná , vždycky si v obchodě vyberu krásný boty a největší velikost , kterou mají je 39. no pardon já potřebuju tak o dvě až tři čísla větší. mám velkej problém vždycky sehnat boty , když už mají mojí velikost tak se mi to nelíbí. a pokud dojde na situaci , že se mám prodavačky zeptat 'prosim vás nemáte větší velikost' tak odmítám , pokud nemají vystavenou krabici s označením XXL tak to pro mě končí. občas slýchám řeči typu 'ty máš ale pádla , lodě..' a já nevím co všechno. no bohužel no. tak strašně závidím lidem s malýma nožkama.

2 . další věcí je trošku něco jinýho , ale budiž. jde o moje poprvé. znám holky , které se tím chlubí pomalu na potkání , a básní o tom jak to bylo úžasný. škoda , že já tohle nikdy říct nemůžu. vždycky jsem si to představovala trošku jinak , takže nebudu se chlubit něčím co se mi nelíbilo. nechci to tu nějak rozepisovat , každopádně kdybych to mohla změnit , počkala bych si. bohužel , zpátky už to nevrátím.

KattyL

3 . nemám ráda , když se mluví o smrti mé babičky. pokaždé , když se o tom někde začne , brečím a musím dejít od tohoto rozhovoru. radši chci vzpomínat na ty hezké chvíle , které jsem s ní zažila , než na to špatný , a neustále myslet na to , že už tu s námi není. bolí to do teď , zemřela přesně v den mých narozenin , takže můj narozeninový den je vždycky takový všeljaký. ale pryč od toho.

4 . a co z celýho srdce nesnáším je to když se mluví o tom např.: proč se botám říká boty a né strom ? proč se skříni říká skřín a né postel ? když na tohle dojde , ukončím to , nebo se vůbec nevyjadřuju , jelikož na tyhle otázky není odpověd. a já z toho mám vždycky hrozně divnej pocit , a nutí mě to přemýšlet nad různima věcma , který prostě stejně nikdy nepochopím. smutný.

5 . poslední věcí , kterou tady zmíním. nerada mluvím o lidech , kteří mi ublížili. když se mě někdo na toho dotyčného zeptá odpovídám 'nic'. radši to ukončím , než v sobě znovu probouzet tu bolest , kterou mi kdo způsobil. ná otázku co se stalo odpovím 'to je jedno'. bohužel , nepatřím mezi ty , kteří to umí brát s nadhledem. prostě nechci o tom mluvit , a toho dotyčného nesnesu ani vedle sebe.

10 days challenge , topics.

5. august 2014 at 18:34 | Michaela.
na svém předchozím blogu jsem tuto challenge dělala , ale třiceti denní a jelikž vím , že mi to nevydrželo , zvolila jsem menší počet dní , a možná tuto challenge budu opakovat. nebudu psát každý den článek , nechci to dělat z povinosti. témata jsem se snažila vymyslet sama. ovšem vždycky když se snažím nad něčím přemýšlet zrovna jak na potvoru to nejde. to jsou ty zákony schválnosti.

Photo by brinabellina

1 DAY - 5 věcí , o kterých nikdy nemluvím .
2 DAY - nejoblíbenější filmy .
3 DAY - moje srdce , poprvé zlomené .
4 DAY - největší trapas .
5 DAY - kdo je mým hrdinou ?
6 DAY - seznam věcí , které nikdy neodpustím .
7 DAY - 5 věcí , z kterých mám největší strach .
8 DAY - moje cíle .
9 DAY - můj pohled na sociální sítě .
10 DAY - muž mých snů .

je pravda , že toho není moc , ale doufám , že i tak Vás nebudu nudit , a najde se někdo kdo si to pečte.
 
 

Advertisement
Reklama